botanica vidoule VI.etapa

Motto: „Město vstupuje do Botaniky.“ Základním principem námi navrženého řešení je snaha dostat do tohoto místa areálu atmosféru města. Proto volíme zahuštěnější zástavbu tvořenou dvěma polootevřenými bloky, která jde na horní hranici využitelnosti území. Proto porušujeme v okolí hojně užívaný systém řádkové zástavby 2-3sekčními bytovkami. Proto pracujeme s výrazným výškovým rozčleněním. Proto hmotová kompozice graduje v místě náměstí, aby tak vytvořila dálkově čitelný landmark a označila těžiště. Celá navržená kompozice je po obou stranách od centrálního náměstí situována na jednotící podstavě, která vyrovnává niveletu území pro osazení bytových domů v jednotné úrovni. Tento sokl skrývá jednak komerční plochy a také plochy parkingu. Z logiky věci jde v případě soklu o podlaží z velké části skryté v terénu, neboť celá severní strana území má vyšší niveletu nežli je úroveň Pekařské. Na sokl je pak položena hmota bytových pater, která jsou ve většině délky zalamované hmoty čtyři. Pouze v místě náměstí je z důvodu vytvoření místní dominanty počet bytových podlaží zdvojnásoben na osm a to na obou stranách – východní i západní. Výtvarný koncept je velmi těsně navázán na hmotové řešení. Pracuje s principem jednolitě působící zalamované stuhy, která se chová vždy stejně na podél a je tvarově a barevně odlišná na řezu. Rozvržení hmoty bytové části operuje na maximální možné využitelné šíři pozemku. Je to naopak sokl, který v úrovni chodníku leckdy ustupuje dále od okrajů parcely a vytváří tak prostor pro chodce či zeleň. Náměstí je pojato jako zpevněná plocha umožňující zároveň spočinutí a posezení ve stínu stromů tak, aby se skutečně stalo místem, kde má kolemjdoucí chuť se déle zdržet (např. v předzahrádce kavárny). Náměstí svým prostorovým řešením vyrovnává rozdíl výšek ulice a parku pomocí tělesa venkovních schodišť a ramp. Co se týká materializace, pracujeme s přenesenou metaforou jednolité hmoty s odlišnou barevností a tvarováním „slupky“ a „dřeně“. To znamená, že stavba je na všech podélných stranách kryta jednotným typem a barvou omítky, zatímco na řezech – krátkých stranách - a také tam, kde pláštěm pronikají okenní otvory je barevnost vždy měněna. Jednoduché členění de facto ploché fasády pak rozrušují nepravidelně „nastřelovaná“ tělesa balkónů. Ty jsou tvořeny jednotně velikou ocelovou pozinkovanou rámovou konstrukcí, kde je ovšem vždy jedna ze svislých bočnic či střecha vyplněna perforovaným pozinkovaným plechem, což do členění balkónů dostává další hru. Zábradlí ostatních částí klece balkónů pak obstarává subtilní a téměř neviditelný lankový výplet. Efektivita a ekonomie takto zvoleného řešení balkónů pak spočívá především v opakovanosti použití stejných dílců a zároveň jejich drobné vzájemné odlišnosti spočívající v různě modifikované poloze plnější části. Tento princip tak umožňuje do jednotného systému vnést individuální požadavky pro každou pozici balkonu zvlášť. Na severní, sporadicky osluněné straně budov, kde se uplatnění balkónů nejeví jako smysluplné, se alespoň pracuje s jejich symbolickými „otisky“ do plasticity fasády, čímž vzniká určitý logický vztah mezi oběma typy barevného a tvarového rozčlenění pláště.