usedlost perníkářka

Historická budova sestává ze tří objektů (jednoho původně rezidenčního a dvou hospodářských) seskupených kolem polouzavřeného dvora na půdorysu obdélníku. Základem konceptu hmotového řešení je respekt k původním budovám. To v našem pojetí znamená zejména, že doplňované novostavby nepřevyšují existující hmoty usedlosti a dokonce horizont atik se spíše blíží výškové úrovni římsy, nežli hřebene původní Perníkářky. Tímto by měla zůstat stávající budova nadále výškově dominantním prvkem areálu. Podstatou půdorysného uspořádání je práce s analogickým uspořádáním, jaké má stará usedlost: stejný princip polouzavřeného dvora, pouze v poněkud větším měřítku. Z důvodu dodržení analogie s původním dvorcem nebyla též porušena jednota výškového členění a konstantní výška atik dostala přednost před variantami, kde by četnost podlaží zůstávala stejná a přizpůsobovala se terénu. Nasazení nově komponovaných hmot do terénu se snaží v maximální míře těžit z výškového profilu stávajícího pozemku. To znamená, že nejjižněji situované části mají čtyři nadzemní podlaží (z nichž nejspodnější koresponduje s úrovní podzemního parkingu) a severní řada pak má pouze dvě nadzemní podlaží, vzhledem k tomu, že k ní terén nastoupá. Tento systém znamená velice efektivní a ekonomické nakládání s množstvím obestavěného prostoru a minimalizuje počty a délky komunikací. Pracujeme s přenesenou metaforou rozřezávání a prořezávání masívních „klád“ jednotlivých křídel jak v podélném, tak v příčném směru. Je zde přísně rozlišován princip hrubé, tmavé povrchové slupky – „kůry“ a vnitřní masy barevností a světlostí odlišeného „dřeva“, které je na řezu hladké (barevná stěrka, trespadesky, alucobond a pod). Horizontálně rozřezané „klády“ jsou vyzvednuty a podepřeny po obvodu „klíny“ analogicky jako při sušení řeziva. Proto mají všechny prvky v prostoru mezi „prkny“ (v našem případě podlaží středněmetrážních bytů) lehký skleněný povrch či charakter – okna i pevné stěny (čiré nebo matové sklo výplní otvorů anebo skleněné tvarovky před plnou stěnou). Stejně tak zábradlí má v případě této mezivrstvy maximálně odhmotněný charakter – v navrženém případě zelení porůstaný lankový výplet. Tmavý, hrubě texturovaný povrch hlavních obvodových ploch fasád novostaveb je v našem pojetí určitou analogií hrubé kůry staletých dubů, jež se v nádherné aleji nacházejí na severovýchodním okraji řešených pozemků – v realitě fasádního pláště je možné si jej představit např. jako obklad profilovanými sklovláknobetonovými deskami. Na jeho strukturu pak může reagovat i ztvárnění případných vnějších stínících elementů oken (okenice a pod.). Obecně lze materializaci povrchů pláště shrnout jako hru kontrastu mezi hrubým a tmavým vnějším pláštěm a hladkými a výrazně barevnými plochami „pod kůrou“.