umprum praha ďáblice

Koncept budovy pracuje s jednoduchým principem kladení jednotlivých objemů přes sebe – vrstvení: Přes objemnou hmotu školních dílen vytínající ve svahu prostory seskupené do neuzavřeného prstence okolo centrálního dvora jsou nakladeny dvě řady velkoprostorových světlíků. Na nich pak v kolmém směru spočívá čtveřice podlouhlých boxů atelierů a učeben. Odtržení horních objemů od soklu přináší možnost prosvětlit relativně značnou hloubku dispozice dílen stejně jako její přirozené odvětrání. To mimo jiné umožňuje zahloubit prakticky celý objem soklu do terénu. Takovéto zacházení s volumetrií pak přináší ještě další nezanedbatelnou výhodu – využitelnou plochu střechy dílen. Sekundární prostory zde lze využít k parkingu vozidel, ale zároveň může plnit roli doplňkového exteriérového prostoru atelierů. Krom atelierových boxů je přes horní hranu světlíků přeložen ještě jakýsi svorník – zasklený ochoz či ambit horizontálně propojující všechny ateliery. Použití konceptu klasické klášterní dispozice má více souvislostí. Jedná se o všem srozumitelné uspořádání, mělo by v návštěvníkovi budit pocit klidu a důvěry. Přináší světlo a vzduch do hloubky dispozice, šetří a koncentruje komunikace. Těžištěm dispozice se zde stává víceúčelový prostor dvora. Dílenská práce, komunikace, vystavování prací, relaxace, společenské akce – tím vším je možné tuto „halu pod otevřeným nebem“ naplnit. V neposlední řadě je prezentovaná kompozice i tak trochu ulitou – svět malého města a prostředí umělecké vysoké školy nejsou vždy kompatibilní a obě substruktury mohou možnost uzavřenosti vítat. Pěší průchod podél novostavby je proto záměrně ponechán vně stavby, aby nenabourával koncentrovanost a klášterní intimitu školního provozu.