vědecko výzkumné centrum

Základem konceptu hmotového řešení je práce s pozemkem – s terénem. Nacházíme se v lokalitě, kde není možno navázat na jakýkoli kontext, jak by se nabízelo např. v urbanizovaném prostředí. Naší konceptuální matérií se tak stává samotný terén údolní nivy – zelená vrstva na podkladu souvrství místních sedimentovaných jílů. Obracíme se tím k přírodě. Tak jako se přírodou a zkoumáním jejích zákonitostí zabývá vědecká instituce, pro niž je objekt budován. Pomyslně proto tansformujeme celý soubor nově budovaných objektů v soustavu jednosměrně orientovaných, různě širokých pásů terénu, se kterými pracujeme formou landscapingu. Výškovým rozehráním a rozvlněním této vyříznuté krajiny dostáváme formu, která smývá rozdíly mezi budovami a přírodou – okolním terénem. Vědomě potlačujeme rozhraní mezi krajinou a budovami. Vše má jednotný svrchní povrch. Nepatrnými rozdíly v modulaci navlnění jednotlivých pásů, zpevněním řezových hran a sjednocením povrchu svislých dělících konstrukcí mezi nimi se snažíme dosáhnout maximálně přirozeného a při tom dobře viditelného dělení – pásování. Hra s výškami povrchu pásů pak mimo jiné umožní pracovat s vodními plochami v jednotlivých prohlubních. Tyto mohou zároveň sloužit jako prostor pro retenci dešťových vod, které případně stečou po konstrukci zastřešení. Zadržená voda pak může být vracena do ekosystému například použitím k závlaze. V principu zachovány zůstávají jak přístupová cesta k severní fasádě laboratoře, tak lemující alej a zvýšený protisvah na východní straně pozemku, který (ať už pod ním bude VIP parking či nikoli) příznivě vymezuje předprostor budovy vůči okolí. Pojetí vnější materializace konstrukce a povrchů velmi těsně a neoddělitelně vychází z geneze hmotového řešení. Výtvarnou inspiraci pro materiálový a tvarový výzor budovy je metafora postupného hloubkového rozřezání řešeného pozemku a následná práce s vyzvedáváním a se zvlněním těchto pruhů včetně přiznání všech ‚sedimentovaných‘ vrstev podloží. Jedním z takto vyzvednutých řezových pruhů je i budova laboratoře. Zatímco ostatní budovy jsou víceméně skryty pod terén a navenek se příliš neprezentují, hlavní budova přiznává naplno svá 3-4 nadzemní podlaží. Plné části jejího pláště (parapety, nadpraží, atika) jsou proto pojednány jako čistý svislý průřez terénem a jsou tvořeny přiznaně horizontálně nepravidelně vrstvenou slupkou (nejspíše na bázi betonu či terazza). Nepravidelně prořezané pásy zasklení pak tvoří horizontálně vedené zářezy do této hmoty. V prostoru vstupu je pod hmotu ‚podsunuta‘ radikálně odlišně tvarovaná, subtilně zasklená vrstva společných provozů.