apartmány sněžka

Považujeme výrazně horizontální a relativně nízkou hmotu stávajícího obchodního centra za klad. Proto jsme od počátku práce na návrhu přesvědčeni, že by v novém hmotovém řešení měla tato vlastnost zůstat zachována. Nastavění současné hmoty tak navrhujeme o dvě podlaží nad obchodním patrem na jižní straně a o tři na straně severní. S hloubkou dispozice – pro účely bydlení problematicky velkou) se vyrovnáváme tak, že ji ještě zvětšujeme. To paradoxně umožní seskupit nástavbu do dvou paralelních řad k jihu orientovaných bytů seskupených okolo velkorysého vnitřního atria – společné terasy. Nástavba bytů je opticky kapotována sjednocující obálkou z dřevěných břeven. Lze říci, že vzhledem k tomu, že charakter hmoty zůstane i po přestavbě zachován a není počítáno s vyšší podlažností novostavby, nebude působení původní hmoty z perspektivy pasanta příliš měněno. Centrem dispozice horních bytových podlaží je otevřené atrium. Nástavba patří menším jednotkám, které se efektivně obslouží nejlépe horizontální chodbou. Přes svoji délku může být tato chodba příjemným prostředím vzhledem k tomu, že je plně osvětlována přirozeným denním světlem. Logicky, nenavyšujeme-li příliš současnou hmotu, je třeba zbytek požadovaných kapacit někam umístit. Proto vzniká samostatný rozšiřující objekt. Je navržen na západní straně pozemku na místě zaslepené dnešní zásobovací komunikace. Oproti nástavbě zde navrhujeme štíhlou převýšenou hmotu v kontrastu k podélné „kládě“. Její tvarování je z prosté kvadratické formy transformováno zlomením a ořezáním tak, aby jednak vzniklo logické místo pro vstup do komplexu a také takovým způsobem, aby nová hmota odebírala co nejméně slunečních paprsků nástavbě na původní hmotě centra. Vzniká tak útvar se „sedlovou střechou“ – tradičně s hřebenem rovnoběžným s vrstevnicí. Objekt - monolit, který nerozlišuje mezi stěnou a střechou – jednoduše „skála“. Podlažnost přístavby jde záměrně nad střechu „klády“, objekty jsou v jisté kontrapozici. Ze severní strany je překrytím stávajícího zářezu zásobovacího dvora zelenou střechou „obnovena“ původní morfologie svahu. V případě nástavby pracujeme s přenesenou metaforou kompaktní jednolité hmoty – klády, která svým způsobem „přistála“ na soklu tvořeném zrekonstruovaným původním parterem. Z toho také plyne volba dřeva jako adekvátního přírodního prvku pro provedení vnějšího obalového elementu. Použití dřevěných břeven (kulatina d=cca 10cm) umožňuje pracovat s proměnlivou hustotou tohoto krycího rastru (např. nad společnou terasou prakticky mizí) ovšem scelující funkce této vrstvy je nesmírně důležitá už jen při vědomí faktu, že střecha budovy je v našem případě pátou fasádou. Takto koncipovaný prvek dle různé pozice po obvodu pláště tvoří tu podhled, tu zábradlí, jinde zase pergolu či stínící žaluzii. Je zde přísně rozlišován princip hrubší světlé povrchové slupky a kontrastní vnitřní masy (těleso bytů), která je na řezu hladká a tmavá. Klíčovým prvkem materializace je určitá komplementárnost pojetí novostavby a nástavby. Zatímco nástavba má dřevo na povrchu a tmavý povrch uvnitř, u novostavby je tomu přesně opačně. Je kryta jednotným tmavým materiálem tvořícím povrch stěny i střechy (např. eternitové šablony, ušlechtilý plech a pod.), zatímco zářezy do této hmoty v podobě zapuštěných lodžií jsou opláštěny dřevem.