performing arts center seoul

V interní soutěži převážila podle očekávání touha po výjimečnosti. Jak ale vtělit do návrhu kvalitu nebo nehmotnost symbolu? Naopak se zhmotnila až tragikomická ztráta schopnosti najít formu, která by se zároveň nestala „odvážným“ vtipem nebo nebyla přímo zábavnou hrou. V různých podobách se skoro poloautomaticky skloňovalo zaklínadlo oddělení pláště od obsahu. Nakonec jsme stanovili dostatečně jasné základní premisy: 1) ostrov = symbol oddělení – most = symbol propojení; 2) dvě centra spojená a zároveň rozdělená; 3) harmonické souznění mezi umělým světem města (místa stvořeného člověkem) a přirozeným řádem přírody. Návrh byl upleten a stažen do smyčky v podobě nekonečně probíhajícího listu pláště, který se v plynulé transmutaci proměňuje ve střechu, stěnu, okno, dveře, plot, schody, židli, cestu… Šlo o neustále se opakující návrat k počátku, kde to, co je nahoře, se stává tím, co je dole, kde se uzavřené prostory postupně změní v otevřené. Po zveřejnění výsledků se objevila až zarážející podobnost okruhů idejí a témat. Leitmotivy nerecyklovatelných domů z recyklovaných myšlenek, lunatické lunaparky atp. Byl to i odraz neuchopitelnosti rozsahu zadání (50 000 m2 užitných ploch) a evidentní, byť nikde nevyřčené touhy zadavatele napodobit a překonat komplex opery v Sydney. Svou roli zde hrálo i nepochopení stěží představitelného – kontextu místa a tradice kultury. Nevyhráli jsme...