rezidence jeremenkova

Základem konceptu hmotového řešení je respekt k původní regulaci místa a situaci, kterou vytvořila následná zástavba z 50. let. Když vyjdeme z dochovaných mapových podkladů z konce 30. let, zjistíme, že parcely na sever od dnešní Jeremenkovy jsou v části blíže řece vždy děleny na dva pozemky – pro dvojici domů – jedna řada do Jeremenkovy, druhá do Dvorecké. V části dále od řeky je pak klín pozemků mezi Jeremenkovou a Dvoreckou užší, tudíž jsou zde původní regulací umisťovány vždy jen jednotlivé domy na celou hloubku parcely. Řešený pozemek se nachází přesně na rozhraní těchto dvou částí původní regulace. Z předválečné regulace si vypůjčujeme ‚dvojdomost‘ parcel ležících na západ od pozemku. Pracujeme proto s pomyslným dělením na dva objekty oddělené hlubokým rizalitem. Naopak k následně doplněným stavbám z druhé poloviny 50. let se objem hlásí svojí podlažností a celkovým poměrem hmoty a pozemku. Dimenzování hmoty navržené budovy a její proporce úzce souvisí s kvalitami okolí. Bytový dům nenavrhujeme do místa, kde by byl prvořadou a neopominutelnou kvalitou výhled. Naopak – okolí se na řešenou parcelu tlačí více, než by při požadované kapacitě bylo zdrávo. Z toho důvodu jsme vědomě nešli např. cestou všestranně prosklených kompozic obehnaných kilometry balkónů. Naopak jsme se rozhodli pro dům spíše introvertní – otevřený zejména do sebe sama – respektive do bohatě dimenzovaných lodžií. Kvalita bydlení tím dle našeho názoru neutrpí – naopak, může se stát velmi pohodlnou a intimní. Dům získá výraz pevné solidní hmoty. To na druhé straně souvisí s jeho celkovým objemem – vsunutím exterierových pobytových ploch dovnitř hmoty tato nabývá na dimenzi v porovnání s objektem stejných vnitřních ploch s např. vysunutými balkóny. Jsme si toho vědomi a jsme přesvědčeni, že je to v kontextu místa správné řešení. Pojetí vnější materializace konstrukce a povrchů velmi těsně a neoddělitelně vychází z geneze hmotového řešení. Výtvarnou inspiraci pro materiálový a tvarový výzor budovy je metafora opracovávání pozemku v dnešním stavu. V současnosti, a je tomu tak již dlouhé desítky let, je pozemek zapomenutou zahradou za drátěným plotem. Panuje zde neřízená exploze bujné vegetace s pozůstatky tu hospodářské či okrasné funkce – pozemek tvoří pomyslný hustý zelený kartáč. Všichni v okolí jsou na tento stav zvyklí. Zeleň na pozemku sice tvoří neprůhlednou bariéru, ta je ale v místě vcelku přirozenou součástí života. Nacházíme se v rezidenční čtvrti soliterních domů obklopených soukromými či poloveřejnými plochami zeleně. Pracujeme s přeneseným principem zeleného koberce na terénu – jeho přizvedáním, rozřezáváním a extrudováním ve formě pomyslného drnu. Drnu jako řezu půdou se všemi jejími vrstvami a kameny, respektive otvory po nich. Je zde přísně rozlišován princip hrubé, vrstevnaté masy barevností a strukturou evokující půdní vrstvy a naproti tomu svrchního porostu – jakožto analogie současného zarostlého stavu pozemku. Tento porost je v naší interpretaci redukován na zelenou clonu kryjící na terénu prostor předzahrádek, na atice, kde je zopakována, kryjící samostatně se tvářící těleso posledního podlaží, které jakoby přistálo svrchu na zelený porost. Ona lemující zelená vrstva je armována stébly ocelových tyčí – ve formě vertikální treláže. Různou intenzitou a druhovou skladbou osázení průběžného obvodového truhlíku vznikne vrstva zeleně různé propustnosti a intenzity. Tam, kde bude třeba clonit, uzavře, kde bude třeba průhledu, ustoupí. Perforace hlavní masy domu je provedena dvěma způsoby: otvory lodžií a okny v líci povrchu pláště. Otvory lodžií jdou v kontrastu k oknům do výraznější hloubky hmoty. Jejich zábradlí má maximálně odhmotněný charakter – v navrženém případě subtilní lankový výplet. Klíčovým prvkem pro výraz budovy je litý plášť budovy. Jde o monolitickou stěnu z lehkého tepelněizolačního pohledového betonu. Ten je odléván po vrstvách různé barevnosti a frakce kameniva tak, aby vznikla kresba evokující půdní sediment. Nejedná se o sendvičovou konstrukci, ale o masivní stěnu s plnohodnotnými tepeněizolačními parametry. Vnitřní fasády lodžií jsou vesměs celoprosklené, s převážně lehkým, z velké části proskleným opláštěním počítáme rovněž u penthausových bytů na střeše. Organizace půdorysu podlaží těží z nastavené hloubky dispozice, která umožní distribuovat dostatečně dimenzované obytné místnosti po celém obvodu. Schodiště, které se tak v jednoramenné formě dostává v nadzemí do středu dispozice, se stává částí chodby obsluhující byty. Vertikální komunikace musí být přirozeně osvětlena a větrána. Toho dosahujeme právě prostřednictvím cezury mezi oběma obytnými kostkami. Světlo do chodby tak může přicházet jak přes západní, vchodovou stranu, tak případně z východu přes výtahovou šachtu. Zvolený systém pak efektivně umožňuje pracovat v případě potřeby celkem neomezeně s velikostí bytových jednotek ve smyslu jejich případného sdružování/rozdělování. V návrhu je kladen maximální důraz na to, aby všechny byty měly možnost pobytu v exteriéru. Děje se to buď formou vstupu do soukromé předzahrádky, anebo zejména formou zapuštěné hluboké lodžie anebo velkorysých nástřešních teras.